Dne 2. září 2020 rozhodoval Ústavní soud v případu otce nezletilého chlapce, kterému obecné soudy uložily povinnost v rámci realizace styku se synem vyzvedávat tohoto svého syna každý druhý víkend v bydlišti jeho matky. Na tom by možná nebylo nic tak podivného, kdyby se matka chlapce nerozhodla odstěhovat i se synem téměř 300 km daleko od původního bydliště. Pro otce to znamenalo, že aby se se svým synem se mohl vidět, musel každý druhý víkend urazit osobním automobilem v součtu přes 1.000 km a strávit za volantem dohromady zhruba 16 hodin. Vzhledem k náročnosti těchto cest podal otec po předchozím neúspěchu u obecných soudů ústavní stížnost. V ní otec požadoval, aby část zátěže spočívající v psychickém i fyzickém vypětí spojeném s opakovaným dlouhotrvajícím řízením automobilu nesla také matka nezletilého.

 

Ústavní soud dal v daném případě otci dítěte za pravdu. Konstatoval, že osobní styk rodiče s dítětem je ústavně chráněným právem, na jehož realizaci by se měli oba rodiče přiměřeně podílet. Rozložení práv a povinností rodičů při výkonu tohoto práva musí být úměrné oběma rodičům, jejich možnostem a jim stanoveným povinnostem při péči o dítě. V daném případě Ústavní soud neshledal na straně matky nezletilého žádné závažné překážky, které by jí bránily v tom, aby na převážení nezletilého z místa jejího bydliště do místa bydliště otce (a zpět) participovala. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání práv a povinností rodičů by nejspíše odpovídalo řešení, kdy je matka dítěte povinna předat syna otci ke styku vždy v místě bydliště otce, zatímco otec je povinen syna po ukončení styku předat matce v jejím bydlišti. Ústavní soud rovněž připustil možnost, že rodiče si nezletilého předají v místě, na kterém se oba dohodnou.

 

Podle nálezu ÚS sp. zn. IV ÚS 4156/19 ze dne 2. září 2020, obdobně též usnesení sp. zn. IV ÚS 197/14 ze dne 12. března 2014