VRCHNÍ SOUD ZRUŠIL ROZSUDEK V KAUZE OPENCARD
V polovině září proběhla tiskem stručná zpráva o tom, že Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu. Trestní jednání mělo podle obžaloby spočívat v tom, že všichni přítomní členové Rady hl. m. Prahy při posuzování prodloužení smluv se společností H. spáchali zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 tr. zák. a dále pak zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zák. Podstata byla v tom, že znalec povolaný policií dospěl k závěru, že zakázku bylo možno pořídit laciněji.
V naší dnešní poznámce se, v souvislosti s komunálními volbami, zaměříme výhradně na jediné hledisko: musí se politik zabývat výhradně ekonomickými aspekty? V české kotlině nejde o ojedinělý případ, proto přinášíme několik vybraných argumentů, s nimiž jsme se na Vrchní soud obrátili.
Orgány hl. m. Prahy v posuzování inkriminovaného rozhodnutí Rady nezaujaly stejný postoj jako státní zástupce a nespatřovaly v tomto usnesení nic nezákonného. Důvod je nasnadě, Rada je politickým orgánem. Její složení odráží výsledky voleb a je projevem zastupitelské demokracie. Proto také rozhodování Rady, stejně jako zastupitelstva, je motivováno především dopadem jejich rozhodnutí do života Pražanů a plněním volebních slibů. Rada hl. m. Prahy, rozhodovala jak z pohledu kritérií účelnosti a hospodárnosti, tak z pohledu Pražanů. Přitom bylo politicky nepřijatelné, aby Pražané nemohli každodenně užívat své karty systému Opencard, aby systém byl ohrožen výpadky nebo nefunkčností. Je nutno připomenout, že se jednalo o více než 1 milión potenciálních voličů a prodloužení o pouhé dva roky, než bude nalezeno definitivní řešení.
Pokud jde o obce a města obecně, pak i tam platí, obdobně jako v Praze, že do jejich samostatné působnosti mohou státní orgány (tedy i policie a soudy) zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví (§ 7 zák. o obcích).
Je to jednoduché: Politik jde do voleb s programem, který ne vždy musí být ekonomicky nejvýhodnější. Nicméně občané mu dají důvěru a tím takový program de facto schválí. Pak je povinností zastupitele hájit zájmy občanů obce a prosazovat svůj volební program. Jde vždy výhradně o politické rozhodnutí, kdy hledisko zájmů občanů stojí nad prostým hlediskem úspor. Příkladem jsou např. dotace v oblasti alternativní kultury, divadel hrajících před poloprázdnými hledišti, budování cyklostezek, které jsou diskutabilně využívány, pořizování veřejného přístupu k internetu apod. Ve všech podobných případech bychom nalezli cesty k úspoře prostředků či lacinější řešení.
Stejně na věc nahlíží i Nejvyšší soud, když např. v rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 1205/09 dospěl k závěru, že … posuzování zájmu obce a jejich občanů je záležitostí velice subjektivní. Podle něj soudy nevyvodily … logický závěr, že toto posuzování je vlastním jádrem politiky a patří právě do působnosti volených orgánů obce a nikoli do působnosti orgánů činných v trestním řízení.
Není to tedy ani policie ani státní zastupitelství, kdo by měl napravovat vadná usnesení rady obce či města. Je to výhradně zastupitelstvo, které má takovou pravomoc a může je zrušit, kdykoli to uzná za vhodné. Pokud tak neučinilo, pak k tomu asi mělo své důvody.
Zkráceně se tomu říká demokracie – tedy vláda lidu.