Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby rozhodovaly v souladu se zásadou spravedlnosti. Vyzdvihuje dobré mravy a konfrontuje je s námitkou promlčení.
Dle nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. října 2016 zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti. Ústavní soud tímto fakticky apeluje na obecné soudy, aby rozhodovaly v souladu s ekvitou a prosazovaly cestu nalézání skutečné spravedlnosti. Jako prostředek prezentuje ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, přes které jsou do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým nebo problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci.
Ústavní soud uzavírá, že obecně námitka promlčení dobrým mravům neodporuje. V soudní praxi se však čím dále tím více objevují námitky promlčení, které jsou jednoznačným výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (mnohdy nese vinu na takovém promlčení i samotná osoba vznášející námitku promlčení). Obecné soudy tak musí námitku promlčení konfrontovat se zásadou dobrých mravů.
Nad to se Ústavní soud věnoval i situaci, kdy námitku promlčení vznese stát. Konstatuje, že odpovědnost za stav dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře, kdy je úspěšnost žaloby „sázkou do loterie“, je potřeba vnímat jako selhání státu a v takovém případě břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. V projednávané věci měla právě taková odpovědnost dopad na posouzení námitky promlčení, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro rozpor s dobrými mravy.