Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit obzvlášť přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.
V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. září 2016 se Ústavní soud zabýval soudcovským dotvářením soukromého práva v kontextu výslovně zákonem nezakázaného souběhu funkcí. Podle Ústavního soudu je nutné toto dotváření podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu, neboť tímto postupem obecných soudů mohou být porušena nejen základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v mezích zákona ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy), ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu. Podle Ústavního soudu se do konfliktu s Ústavou dostává soudní civilní rozhodovací praxe (zvláště praxe Nejvyššího soudu ČR), která bez jednoznačné opory v zákonech neumožňuje mimo jiné souběh funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele společnosti (v pracovním poměru založeném manažerskou smlouvou). Ústavní soud z faktu, že souběh funkcí zákon výslovně nezakazuje, dovozuje, že člen statutárního orgánu obchodní korporace zásadně může vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu.