Potvrdí-li odvolací soud ve výroku rozhodnutí, avšak sám jej považuje za správné z jiných důvodů než soud nalézací, a zároveň účastníka důsledně nepoučí, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces; v takovém případě je totiž účastník zbaven možnosti hájit svá práva cestou řádných opravných prostředků a je uvržen do „procesní pasti“.
Ve věci vedené Ústavním soudem České republiky pod sp. zn. IV. ÚS 3085/15, ve které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 29. března 2016 se Ústavní soud zabýval především rozhodnutím odvolacího soudu, který formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, čímž fakticky rozhodl proti zájmům stěžovatele, ačkoliv mu soud prvního stupně dříve dal za pravdu. To mělo podle Ústavního soudu zásadní dopad na tzv. princip předvídatelnosti, když odvolací soud v průběhu odvolacího řízení nijak nedal najevo, že se zabývá jinými důvody neplatnosti smlouvy, které doposud v řízení nebyly zmíněny. Stěžovatel (jako účastník odvolacího řízení) o této změně v posuzování smlouvy nebyl spraven ani o ní řádně poučen, čímž mu bylo fakticky znemožněno na svou obranu navrhovat důkazy či uvádět tvrzení.
Ústavní soud tak uzavřel, nejen že byl porušen princip zákazu překvapivosti a tedy čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale nad rámec stížnosti také, že pouze formální vyhovění účastníkovi (stěžovateli) odvolacím soudem nemůže být bráno jako účastníkův úspěch ve věci, pokud má rozhodnutí materiální dopad přesně opačný. Takové rozhodnutí je podle Ústavního soudu uvrhnutím účastníka do „procesní pasti“.